1.ročník
Antická filozofie
Přírodní filosofie – hledání pralátky
Tháles – (635-545) Voda, Mílétská škola
Anaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská škola
Pýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osy
Parmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská škola
Zenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská škola
Hérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“
Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie
Atomismus
Démokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí … pohyby atomů nejsou náhodné, ve vesmíru panuje přísný determinismus. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Rozum opravuje nedokonalé vjemy smyslů. Směřování od nižších (smyslových) rozkoší k rozkoším ušlechtilým. Demokracie ideální zřízení
Sofisté – moudří ^ umění klamat(relativita pravdy)
Protágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.
Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“
Rozkvět antické filosofie
Sokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu.
Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elity
Aristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.
Čínská filozofie
Již v době 3 000 př. Kr. se objevují nejstarší mýty, sepsány však byly až o tisíciletí později (2 000 př. Kr.). V pramenech objevujeme dva základní principy: \"šang-ti\" (univerzum, vládce, síla, ovládá tento svět) a \"tchien\" (oduševnělá příroda, plná démonů). Uctívají zemřelé předky, věří dokonce v komunikaci s mrtvými.
Základní rysy čínské filosofie
-úsilí o harmonii
-harmonie člověka s přírodou
-odpor vůči extranismu, jednostrannosti
-člověk spojen se státem, začleněn do většího celku (sociální aspekt - člověk je součástí státu, společnosti)
-tolerance (k ostatním náboženstvím)
-světský charakter - těžiště života spatřováno na zemi
-jin a jang - ženský a mužský princip
-duševní klid
-izolovanost (od západního způsobu myšlení)
-nauka o správném chování - etika
-člověk je od přírody dobrý
Nejstarší knihy čínské vzdělanosti
-Kniha písní - 11. století př. Kr.
-Kniha historie - 10. století př. Kr.
-Kniha listin - soubor zákonů a výnosů různých vládců
-Kniha proměn - zhruba z 12. století př. Kr.; Je v ní zaznamenán náboženský, filosofický a mýtický pohled na svět a přírodu včetně návodů k provozování věšteckého umění, a také základní tradice.
Hlavním tématem jsou:
-nauka o jinu a jangu (dva protikladné, avšak neoddělitelné principy -> dualistická nauka) - jin je pasivní, ženský, temný symbol, jang je naopak aktivní, mužský a světlý,
-nauka o osmi trigramech (každý trigram odpovídá jedné přírodní síle a jednomu elementu lidského života) a
-nauka o pěti prvcích (voda, zem, oheň, kov a dřevo).
Základem jsou tzv. trigramy - znaky složené ze tří plných nebo přerušovaných čar. Každý znak má několik významů, vždy nějaký živel a vlastnost. Plné čáry = světlý prvek = světlo, pohyb, život = jang (někdy muž); přerušované čáry = klid, hmota = jin (někdy žena).
Střídání jin a jang se nazývá \"cesta tao\".
Konfucius ji opatřil předmluvou (po dlouhém studiu).
Indická filozofie
Filosofie Staré Indie představuje myšlení pouze Indoárijců, tj. národa, který začal od roku 160 př. n. l. dobývat Indii od severu. Toto období se dá rozdělit do tří významných epoch:
Období Védské (zhruba 1500 - 500 př. n. l.)
Období klasických filosofických systémů (500 př. n. l. - 1000 n. l.)
Období základní čínské filosofie: konfucianismus, taoismus a mohismus
Védské období
má svou tradici v souboru textů, nazývaných védy. Védy (Jejich datace je nejasná, vznik těchto písemných památek se odhaduje asi na 2 000 př. Kr.) obsahují soubory hymnů, průpovědí a obětních formulí, sloužily jako návody náboženských rituálů, byly to de facto příručky indických kněží, kteří v nich uchovávali vše potřebné pro náboženské rituály. Později (cca v 10. století př. Kr.) k nim byly připojeny bráhmany - detailní popisy náboženských ceremonií a jejich symbolického významu. Védy mají čtyři části:
Rgvéda - véd veršů, vědění a chvalozpěvů
Samavéda - véd písní, vědění o melodiích
Judžurvéda - véd obětních výroků
Atharvavéda - vědění o magických formulích
Kromě véd a o něco mladších bráhmanů existují ještě upanišady (nejmladší, vznik se odhaduje na 8. - 5. století př. Kr., jinak tzv. \"tajná učení\"), které chápat jako soubory filosofických meditací, řazených do védského období. Upanišady rozvíjejí základní ideu indické filosofie - představu jakéhosi koloběhu reinkarnací. Zde je důležité rozlišit pojmy átman a brahma. Átman, osobní jsoucno, je individuální duše, která putuje při reinkarnacích. Brahma, neosobní jsoucno, zhruba přirovnatelné k Bohu, má význam základního principu, síly, jíž podléhá všechna skutečnost včetně božské (Projevem bráhmanu (který byl původně jen jakousi magickou formulí, zaklínadlem, modlitbou) jsou bohové Višnu a Šiva.), nebo také (později) nejvyšší skutečnosti, absolutna, duše světa. Cyklus reinkarnace vede k jasnému cíli - dosáhnout postupně osvobození duše od tohoto cyklu.
Átman se po smrti člověka chce spojit se světovou duší, splynout s božským řádem, v tom mu však brání karma. Karma značí skutky, podle nichž se rozhoduje o posmrtném bytí člověka. Nejvyšší cíl, vykoupení, je dosažen po ukončení koloběhu znovuzrození, jež je možné správným konáním.
Období Védské - shrnutí
Tři základní pojmy: písemné památky, vznikající v období véd ve starověké Číně a jejich stručný popis:
védy: soubory hymnů, průpovědí, náboženských formulí, návodů k náboženským rituálům
bráhmany: podrobnější příručky rituálů z 10. století př. Kr.
upanišady: 8. - 6. století př. Kr.
brahma (neosobní jsoucno, přirovnatelné k bohu)
átman (osobní jsoucno, duše jednice)
Tehdejší společnost se dělila do pěti kast:
šúdrové - výrobci
vaišjové - zemědělci
kšátrijové - válečníci
bráhmani - kněží
parjové - domorodé kmeny, váleční zajatci a otroci
Období klasických filosofických systémů
(500 př. n. l. - 1000 n. l.)
Na základě filosofie véd vzniká hinduismus - nejstarší a nejrozšířenější původní indické náboženství. Hinduismus není souvislým systémem, ale rozpadá se do několika filosofických škol.
Džinismus
Džinismus (na základech džinismu je dnes založeno několik sekt, mj. např. Větrem oděni, Bíle oděni, ...) se objevuje taktéž v 6. století př. Kr., vyvíjí se po boku hinduismu. V té době dochází ke změnám v Indické společnosti, prohlubují se rozdíly.
Džinové byli mladíci, jež chtěli spasit svět - odešli od rodin, prodlévali na odlehlých místech v askezi a pak kázali. Jedním z nich byl i Mahávíra Vardhamána. Ten setrval v askezi 12 let, načež kázal, že člověk má dvě složky:
adživa (neoduševnělá hmota, materialistická část pro chod organismu, hmotná složka) a
dživa (individuální, oživená duše, nehmotná složka),
mezi nimiž je pojítko v podobě 8 karmanů. Je na každém z nás, kolik budeme mít zhoubných a kolik nezhoubných karmanů. Osvobození dosáhneme tím, že se zbavíme všech zhoubných karmanů správným životem (tj. o dobru a zlu ve svém životě rozhoduje jedinec sám).
Základní sliby džíny:
Nebrat co není darováno
Nevést nepravdivé řeči
Zříci se světské rozkoše
Nezabíjet nic živé
Buddhismus
Zakladatelem buddhismu je princ Sidhártha Gautama (asi 1 300 př. Kr.), který ve svých 29 letech opustil rodinu a děti, po cestě potkal mnicha a oddává se na 8 let askezi. Na pokraji smrti vyčerpáním se však oddal pravému poznání (meditaci) a v nadlidském vidění uzřel 4 ušlechtilé pravdy, které směřují k vykoupení od utrpení, což je cílem a smyslem buddhismu:
sansára (věčný koloběh života, resp. reinkarnací) je prostoupena utrpením
utrpení má příčinu v žádosti, žízni (žádost vede ke lpění na světě, jsme v něm uvězněni)
odstraněním žádosti odstraníme utrpení (dojde k přerušení věčného koloběhu - sansáry)
cestou k osvobození je osmidílná stezka (pravá víra, pravé myšlení, pravé mluvení, pravé jednání, pravý život, pravé smažení, bdělost a soustředění)
Přerušením sansáry dojde k vyvanutí, člověk už se nenarodí, protože je přerušen koloběh vzniku a zániku = je dosaženo nirvány (V nirváně jsou zcela překonány žádostivost, nenávist a šílenství - tři kořeny zla a utrpení. Nirvána se vyznačuje absencí (neexistencí) vznikání, trvání, změny a zániku.) (nejvyšší cíl všech směrů buddhismu).
Buddhovo učení je shrnuto v sútrách, resp. ve sbírce súter, která se nazývá Tripitakam (tři koše).
Koš kázně - Buddhovy zásady
Koš kázání - soubor učení Buddhy a jeho následovníků
Scholastické nauky (sic!)
Mimo jiné Buddha (Sidhártha) už za svého života říkal: \"Pravda je ukryta za slovy.\"
Pančašíla - patero ctností:
neubližuj živým tvorům
neber, co nebylo darováno
nebuď necudný
neveď prázdné a nepravdivé řeči
nepij opojné nápoje
Buddhismus je ateistické náboženství - bez boha. Buddhisté tvrdí, že svět je složen z ? množství dharm, přičemž ta jsou jen dočasným jevem, který vzniká a zaniká. I duše vzniká a zaniká v čase, neexistuje bůh, ani žádné trvalé bytí. Buddha odmítá uctívání.
V době Buddhovy smrti již existovala struktura mnišských buddhistických řádů a laických následovníků. Do dnešní doby se filosofie buddhismu zachovala ve dvou základních větvích:
Mahájana - velká cesta (velký vůz) - spíše filosofický směr
Hínajána - malá cesta (malý vůz) - spíš mnišská záležitost, původní buddhismus
Dnes je na světě zhruba 150 mil. buddhistů, buddhismus se z Indie rozšířil postupně do Japonska, Tibetu.
Nynější cesta k buddhismu:
Pokora přede všemi tvory
Trpělivost k slabým
Ošetřování nemocných
Touha po míru (vnitřním i vnějším)
Zenbuddhismus
Lpění na slovech nám brání vniknout do pravého smyslu toho, co je míněno, čistá pravda je za tím, co je dáno slovy. Praktikovali trojí ticho při meditaci: ticho při přemítání, ticho během jídla a ticho během koupele. Zenbuddhisté odmítají Buddhu.
Jóga
Jóga je jedním z ortodoxních systémů indické filosofie. Autorem je Patandžalí, který napsal 194 súter (kapitol) ve 4 knihách. Jóga je založena na duši a dualitě, je to spojení všeho dobrého i špatného v nás. Založena na mužské podstatě, na symbolu boje. Existuje 8 stupňů sebepřemáhání:
kázeň - nenásilí, pravdivost, cudnost, stav bez ega, oproštění od hmotných statků
sebekázeň - mravní a duševní čistota
správné sezení
regulace dechu
odpoutání smyslových orgánů od vnějších předmětů
soustředění myšlenek na jeden předmět
nepřetržité opakování slabiky \"om\", meditace
vytržení ze světa
Tantra
Původně byla součástí hinduismu. Na rozdíl od jógy není založena na dualitě, říká, že vše v člověku je posvátné, není dobré a špatné. Je založena na ženské podstatě, na lásce (nenásilí). Vybízí k zahození ega, k naprosté přirozenosti. Jde o vzájemnou snahu maximálně uspokojit toho druhého.
Středověká filozofie
Středověká filosofie. Raná, vrcholná a pozdní scholastika. Základní teologické a filozofické problémy doby.
Není zcela jasné, kdy středověk vlastně začíná. Z hlediska filozofie bývá jako pomyslný začátek středověku někdy udáván rok 529, který bývá označován jako symbolická hranice mezi obdobími pohanské a křesťanské filozofie. V tomto roce nechal císař Justinián zavřít (po 900 letech existence) Platónovu Akademii v Athénách a Benedikt z Nursie zakládá klášter na Monte Cassinu.
Dříve barbarská západní Evropa se stává v této době nositelkou kultury, germánské vlivy pronikají na východ obsazený Slovany, dominantní postavení (a spor o ně) si ponechává císař a papež. Západ je politicky a společensky sjednocen, tomu odpovídá i jednota duchovní a politická a jednota jazyka (latina). Učenci žijí kosmopolitním životem - v jiné zemi se narodí, v jiné učí a v jiné umírají. Vůdčími zeměmi se stává Německo, Francie, Itálie a Velká Británie s Irskem.
Filozofie je plodem klášterních škol, nepředpokládá se ani její použití v jiném kontextu (scholastika = školní nauka), měla rozumově zdůvodňovat to, co plyne z víry (nikoli to teprve hledat). Ve středověké filozofii existuje veliká pluralita, jednotl. filozof. směry stály často ve vzájemném sporu. Na počátku středověku nebyla příliš známá antická filozofie - omezovala se na to, co z ní citovali Boethius, Capella a Cassiodor, dále byly známy části Platónových dialogů a novoplatónské spisy, od Aristotela jen několik menších logických pojednání. (Aristoteles se stával postupem času díky arabským a židovským překladům stále více známějším až si vydobyl ve vrcholné scholastice vůdčí postavení.) O scholastice mluvíme až od 9. století.
Scholastická metoda = postup při filozofování rozpracovaný P. Abelardem - jednalo se o hledání argumentů pro a proti (pro et contra) určitému tvrzení. Argumenty byly brány především z Bible a ze spisů církevních otců, příp. filozofů. Podobná byla i metoda univerzitního vzdělávání, tzv. disputace - byla stanovena otázka, studenti vyjadřovali mínění pro a proti, mistr (ten, kdo vyučoval) pak problematiku shrnul.
Scholastické období lze rozdělit do tří etap:
1) raná scholastika - 800 - 1200 - mnohá řecká filozofická díla (Aristoteles) v této době existují jen v arabském překladu,
2) vrcholná scholastika - 12. - 13. století - nové přijetí Aristotela, spojení Aristotela s křesťanstvím,
3) pozdní scholastika - 14. století - kritika (via moderna contra via antiqua), rozkvět přírodních věd.
Předchůdce scholastiky
Boethius (480 - 524)
bývá označován jako poslední Říman a první scholastik. Přeložil a zkompiloval prameny antické filozofie. Napsal: Útěcha filozofie - smyšlený dialog s lékařkou filozofie. Terapie = diskuse.
Dionysius Areopagita (= Pseudodyonisius)
Filozof neznámého původu a neznámého jména, který měl obrovský vliv na celou pozdější středověkou filozofii. Sám sebe nazývá výše uvedeným pseunonymem a tvrdí o sobě, že je žákem apoštola Pavla, o kterém se mluví v Novém zákoně. Tuto skutečnost se snaží podložit různými (smyšlenými) tvrzeními, např. že byl přítomen smrti Panny Marie apod. Dodnes není jasné, proč se tento neznámý filozof přelomu 5. a 6. století takto označoval a z jakého důvodu jeho mystifikace vznikla.
Napsal celou řadu dopisů a knih, např. O jménu Božím, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii aj. Jeho dílo bylo (kvůli poukazu na Nový zákon a jeho smyšlenému jménu) po celý středověk velmi vysoko ctěno, téměř jako sama Bible.
Pro Dionysia je charakteristická tzv. negativní teologie a filozofie. Např. pojednává-li o jménu Božím, vypočítává jednotlivá jména, kterými je Bůh označován, poté tvrdí, že žádné z těchto jmen nemůže podstatu Boha obsáhnout a že Bůh musí člověku své jméno sám zjevit. Jeho metodou je tedy popsat Boha (podobně např. Boží spravedlnost a jiné pojmy) za pomoci toho, čím Bůh (Boží spravedlnost aj.) není. (Jinak řečeno: nemůžeme vědět, jaký Bůh je, ale víme, jaký Bůh není.)
I. Raná scholastika
Ožívá spor týkající se obecných idejí (univerzálií) popsaných Aristotelem a před ním Platonem: existují rody a druhy skutečně nebo pouze v intelektu? = tzv. spor o univerzálie. Vznikly dva směry:
1) realismus - obecné (univerzálie) existují ve skutečnosti, mají vyšší skutečnost než jednotliviny (singularia);
2) nominalismus - ve skutečnosti existují jen jednotliviny, obecné pojmy jsou pouhými jmény, jsou pouze v intelektu. (Sám Aristoteles se k této otázce nikde jednoznačně nevyjádřil - proto se na něj odvolávaly všechny směry. Nicméně: realismus je blížeji spíše Platónovi a novoplatonismu, nominalismus Aristotelovi.)
Realisté
· Jan Scottus Eriugena (810 - 878)
(Erin = keltské označení pro Irsko.) Žil a učil v Paříži. vychází z novoplatonismu, ale ve svém díle již předjímá scholastiku. Klade důraz na rozum, který vysvětluje víru vycházející ze zjevení. (Pravé náboženství = pravá filozofie. = zákl. východisko celé scholastiky) V případě rozporu má rozum přednost. Z víry podle něj vychází svobodná lidská vůle. Napsal 5 svazků O rozdělení přírody - dělí přírodu na 4 formy přirozenosti: 1) nestvořená tvořící = Bůh; 2) stvořená tvořící = božské ideje, praobrazy; 3) stvořená netvořící = tvorové; nestvořená netvořící = duch v klidu, konečný cíl tvorstva. Tvorstvo = sebezjevení skrytého Boha, svět v Bohu začíná do Boha se vrací.
· Anselm z Canterbury (1033 - 1109)
Narodil se v Piemontu v Itálii, žil v Normandii ve Francii, stal se arcibiskupem (a zemřel) v Canterbury v Anglii. Snažil se o smíření filozofické pravdy a víry, ale (na rozdíl od Eriugena) podřizuje rozum víře. Jeho realismus se stal východiskem pro jeho tzv. ontologický důkaz Boha: "Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího. Pokud by byl jen v intelektu, je možno myslet něco vyššího (totiž Boha, který je i ve skutečnosti). Proto je Bůh i ve skutečnosti." Již za svého života byl za tento důkaz kritizován. Lidská duše je obrazem Boha, je sídlem tří mohutností: paměti, poznání a lásky, je stvořena pro to, aby milovala Boha.
· Vilém ze Champeaux (1070 - 1121)
extrémní realista - reálné bytí mají pouze obecné druhové pojmy, tzn. např.: všichni lidé mají jedno bytí ("člověčenskost"), neexistuje bytí Petrovo ("Petrovost"), je to jen něco dodatečného (akcidentálního, nemusí to nutně být). Tato "člověčenskost" by reálně existovala, i kdyby nežil žádný člověk.
Podobně radikální názory zastával i jeho současník Bernard z Chartres.
Nominalisté
· Jan Roscellinus z Compiegne (1050 - 1120)
Skutečnost sestává pouze ze samých jednotlivin. Obecné pojmy jsou vymyšlená jména, neexistuje "člověčenskost", ale jen jednotliví lidé, neexistuje "bělost", ale jen bílé věci apod. Poté, co aplikoval svoje učení na Boží Trojici (a došel de facto k existenci tří bohů, což musel odvolat), nebyl důsledný nominalismus na dlouhou dobu veřejně zastáván.
· Pierre Abelard (1079 - 1142)
Pro víru je důležitý rozum. Nepatří ani k nominalistům, ani k realistům. Podle něj jsou univerzálie ve věcech jako něco, co mají jednotliviny společné. Obecnému pojmu odpovídá v jednotlivinách skutečná bytnost; "člověčenskost" není jen popisem toho, co mají jednotliví lidé spoloečné, ale existuje ve všech lidech. "Člověčenskost" se ovšem vyskytuje pouze v jednotl. lidech a nikoli mimo ně.
(Abelard je známý hlavně díky "Listům Heloise". Heloisa byla dívka, kterou miloval, měl s ní dítě, tajně si ji vzal, příbuzní s tím nesouhlasili, Heloisa odešla do kláštera. Abelard učil filozofii, později bydlel v klášterech (nebyl však kněz). Celý život si psali, nikdy se neviděli, sešli se až ve společné hrobce.)
Středověká arabsky psaná filozofie
Okolo roku 800 byla arabština něčím jako světovou řečí vědy. Mezi největší arabské učence této doby patří:
- počátky arabské filozofie = al-Kindí - vyučoval na zač. 9. stol. v Bagdádu; a al-Fárábí - mezi léty 900-950 žil v Bagdádu, Aleppu a Damašku. Oba patří ještě spíše k novoplatonikům, ale al-Fárábí zná už i Aristotela.
- Avicenna (Abú Alí Ibn Síná), narodil se r. 980 v Persii, zemřel r. 1037; lékař, filozof a teolog, největší filozof arabského Východu. Aristotelovu metafyziku znal nazpaměť (říkal, že si ji 40krát přečetl a nerozuměl a pak náhle v jakémsi osvícení všechno pochopil). Roku 1140 bylo na území Španělska z arabštiny (Dominikem Gundissalinem) přeložena Avicennova "Kniha o uzdravování duše".
- Avicennovým odpůrcem byl al-Ghazzálí - 1058-1111, věnoval se kritice poznání, podle něj člověk poznává pouze vírou, nikoli filozofií nebo vědou. Napsal "Vyvrácení filozofů".
- Averroes (Ibn Rušd) - narodil se r. 1126 v Cordobě, zemřel r. 1198 ve vyhnanství; právník, lékař, filozof. Komentoval Aristotela, jeho komentáře byli pro středověkou evropskou filozofii velmi významné (část filozofie evropské renesance je proto někdy nazývána "averroismus"), měl (filozoficky) větší vliv na území křesťanství než na "svém" území islámu (snažil se sjednotit filozofii a islám, nicméně díky filozofii byl s islámem často ve sporu. Filozofii a náboženství chápe jako dvě stejně hodnotné možnosti poznání.).
- Moses Maimonides, narodil se r. 1135 v Cordobě, zemřel r. 1245 v Egyptě; byl Žid (nikoli Arab), aristotelik (kromě proroků se podle něj nikdo nepřiblížil pravdě tolik jako Aristoteles), arabsky napsal "Vůdce nerozumných" (nebo: "Průvodce bloudících") - nazýváno také "židovsko-scholastická Summa". I on se dostal do konfliktu s ortodoxními vykladateli judaismu. Rozum a víra vedou podle něho stejným způsobem k poznání, v případě sporu stojí na straně víry.
- podobně psal arabsky i další španělský Žid Avicebron Ibn Gabiró (1025-1058).
II. Vrcholná scholastika
Základní rysy této epochy:
1) od 12. století "svět ovládl Aristoteles". Od 40. let 13. stol. směl učit na univerzitě jen ten, kdo přednášel Aristotela. Díky Aristotelovi se Západ myšlenkově sjednotil. Tento stav trval až do 16. století.
2) křesťanské myšlení žilo v kontaktu s myšlením islámským a židovským - prostřednictvím obchodních cest a křížových výprav, ale i životem spolu, např. ve Španělsku.
3) jsou tvořeny učebnice o všem poznání a o veškeré křesťanské nauce - tzv. summy, např. "Kniha sentencí" Petra Lombardského.
4) filozofie se rozvíjí na vznikajících univerzitách (Paříž, Kolín, Oxford, Padova, Bologna), hlavní filozofické tendence udával řád dominikánů (z jejichž řad byli dva nejvýznamnější filozofové scholastiky: Albert Veliký a jeho žák Tomáš Akvinský) a františkánů (Bonaventura).
Bonaventura (Jan z Finanzy, 1221 - 1274)
Patří do tzv. starší františkánské školy. Jeho východiskem je Augustinus Aurelius a novoplatonismus. "V metafyzice Aristoteles pochybil tím, že nedal prostor Platonově učení o ideách." Podle něho je formou všeho tělesného světlo, v každém jsoucnu je přítomno více forem. Člověk poznává prostřednictvím světa, ve kterém je přítomen Bůh. "Člověk zachycuje pravdu neviditelných principů jako měnitelná bytost jen tím, že je Božím světlem osvícen."
Raymundus Lulus (1232 - 1315)
Ve své době nebyl uznáván, uznávali ho až Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno, Leibnitz (hlavně jeho kombinatorní logiku). Napsal "Obecná věda" - základ pro všechny vědy, o umění nacházet pravdu. Vychází od absolutních principů k relativním, nachází zde nějaké vztahy, ze kterých sestavuje jakési figury s etickou hodnotou (např. figura dobroty). Zdůrazňuje vztahy - vše je ve vztazích, i Bůh je ve vztazích. "Realita je vztah."
Albert Veliký (buď 1193 nebo 1206 - 1280)
možná první, kdo znal celého Aristotela, ale určitě první, kdo Aristotela integroval do všeho, co učil.
Původem z Německa, studoval v Padově (mimo jiné i v té době ještě církví nepřijímaného Aristotela), stal se dominikánem, pak studoval v Bologni. Měl encyklopedické znalosti všeho, co se dalo v té době znát. Pak přednášel na univerzitách v Kolíně a v Paříži, někdy v Řezně, Freiburgu, Štrasburku a Hildesheimu. Proti své vůli se stal biskupem, ale pak na úřad rezignoval.
Snažil se o souhrnný pohled na filozofii. Komentoval Aristotela (prosadil jeho nový překlad), Dionysia Areopagitu a Petra Lombardského. Přepracoval logiku, fyziku, metafyziku a politiku. Znal kompletní literaturu židovskou, arabskou, scholastickou, mystiky a filozofy. Byl nejvýznamnějším přírodním badatelem své doby, věnoval se např. anatomii hmyzu, jeho typologii třídění rostlin překonal až Carl Linné. Měl velmi dobrou paměť, ale spíš informace zpracovával než vymýšlel něco nového. Nejhlavnější díla (celkem napsal 21 svazků - souborné vydání z r. 1651):
- Summa teologická - nedokončil ji, zpracoval ji až Tomáš Akvinský
- Summa přírodní filozofie
- Summa o stvoření (tvorech)
- O původu a vzniku duše
V poznání upřednostňoval zkušenost a pokus; v co největší míře se snažil spojit rozum a víru. Materiální svět je výzvou k otázce po Bohu. Jeho filozofické názory jsou de facto stejné jako názory T. Akvinského.
Tomáš Akvinský (1225-1274)
Nejvýznamnější středověký filozof.
narodil se v Itálii, učil v Paříži a Neapoli, zemřel 7.3.1274 cestou do Lyonu na koncil. Nebyl génius rozsahem vědění (jako Albert), ale spíše hloubkou. Filozofie a teologie se podle něj liší jen formou. Po jeho smrti nastal filozofický boj pro a proti (hlavně františkáni) jeho filozofii (tomismu), nakonec se tomismus prosadil. R. 1879 byl povýšen na oficiální filozofii katolické církve. V 19. a 20. stol. přišla jeho renesance - tzv. novotomismus.
Napsal toho velmi mnoho, jeho styl je přehledný, jde do podrobností, knihy nemají rétorický vzlet, jsou dost suché:
1) Komentáře k Aristotelovi - 12 děl
2) Menší filozofické spisy - např. O jednotě intelektu proti averroistům
3) Souhrnné teologické výklady - komentář k Knize sentencí Petra Lombardského a Summa teologická, kterou nedokončil, zemřel než dokončil její 3. díl
4) Questiones - zápisy univerzitních disputací (pro, proti, závěr)
5) Menší spisy ke křesťanské dogmatice - 12 knih
6) Apologetická díla - obrana křesťanství. "Summa proti pohanům (Summa filozofická)" - proti Arabům, "O zdůvodnění víry proti Saracénům, Řekům a Arménům", "Proti omylům Řeků".
7) Spisy k filozofii práva, státu a společnosti - celkem 6
8) Spisy o řádu a řádových pravidlech
9) Spisy k výkladu Bible
Názory:
Člověk poznává svými smysly správně, nemůže ovšem proniknout do toho, co smysly poznat nelze - do obsahu víry (Trojjedinost Boha, vtělení Krista, vzkříšení těla), to může pouze přijmout na základě víry. Mezi věděním a vírou nemůže být rozpor, víra může vědění přesahovat, ale ne mu protiřečit. Pravda je jenom jedna. Argumenty proti víře musí být tedy i argumenty proti rozumu. (proto píše tolik apologetických spisů). Některé pravdy víry (že Bůh je, že je jen jeden) lze poznat i pouhým rozumem, ale většina lidí na takovéto hloubání "nemá čas", proto jsou i tyto pravdy zahrnuty v Božím zjevení.
Boží existenci lze dokázat rozumem pěti způsoby: 1) všechno je něčím pohybováno, nic se nepohybuje samo od sebe - na začátku této řady musí být někdo, kdo pohybuje, ale s kým už nemá kdo pohybovat, to je Bůh; 2) každý účinek má nějakou příčinu, v řadě příčin nelze jít do nekonečna, existuje tedy příčina, která není ničím účinkem = Bůh; 3) jsou věci nahodilé (mohou a nemusejí být) a nutné (musí být), věc nemůže zároveň být a nebýt, urč. věc nemůže najednou nebýt - musí být věci, které jsou nutné buď z někoho jiného nebo samy ze sebe - něco musí existovat, co musí být jako první nutně samo ze sebe = Bůh; 4) ve všech věcech je něčeho více a něčeho méně, to však má mysl jedině tehdy, existuje-li nějaká míra, která má toho plnost = Bůh; 5) všechno má nějaký cíl, i nerozumná přírodní tělesa, nelze se domnívat, že tohoto cíle dospívají náhodou jako se nelze domnívat, že šíp byl vstřelen do terče bez přítomnosti nějakého lukostřelce - existuje rozumová bytost, která nařizuje přírodní bytosti k cíli = Bůh.
Přírodovědné názory jsou odpovídající středověku se všemi jeho omyly. V psychologii se věnuje citům, paměti, rozumu, vůli, vztahům, poznání. Duše = to, co zkoumá a uvažuje. duše má mohutnosti vegetativní, smyslovou a intelektuální. Rozum upřednostňuje před vůlí. ("Co je proti rozumu, je proti přirozenosti člověka.") Poznáváme na základě zkušeností.
Etika = "vědět, co se má věřit, žádat a činit". Vůle je svobodná. Ctnosti: 4 kardinální = rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost + 3 ctnosti křesťanské: víra, naděje, láska. "Dobrý člověk = ten, kdo má dobrou vůli." Zlo nemá vlastní bytí, je pouze nedostatkem dobra.
Politické názory převzal od Aristotela. Nejdůležitější úkol státu = uchování míru + vytvoření blahobytu. Úkol církve = vést k dosažení nebeské blaženosti. Církev má vyšší poslání než stát, světská moc má být tedy poddána duchovní.
· Dante
podal básnický obraz středověkého filozofického a teologického myšlení.
III. Pozdní scholastika
- není přesná hranice mezi vrcholnou a pozdní scholastikou.
Roger Bacon (1214-1294)
Angličan, františkán, odpůrce tomismu a jeho filozof. metody. Studoval v Oxfordu a v Paříži, zakladatel matematického bádání o přírodě, věnoval se optice. Kritizuje tomistickou filozofii a teologii za to, že se nevěnuje skutečným problémům, připadají mu nevědecké. Je zastáncem spíše nominalismu. Preferuje experiment, ale uznává i osvícení jako zdroj poznání. Sám hodně experimentoval, byl proto jako podezřelý uvězněn a ve vězení pravděpodobně zemřel.
Napsal: Větší dílo, Menší dílo a Třetí dílo.
Jan Duns Scotus (1265-1308)
tzv. mladší františkánská škola. Kritik tomismu, hlavně jeho metody dokazování. Přednášel v Oxfordu, Paříži a v Kolíně. Podle něj není možný soulad mezi filozofií a teologií. Vyzdvihuje individuální na úkor společného. Vůle je podle něj nadřazená myšlení.
Vilém Ockham (1280 - 1348)
obnovitel nominalismu. Studoval a učil v Oxfordu a v Paříži.
Názory:
Logika = věda o znacích; pojmy, univerzálie = znaky, neodpovídá jim nic skutečného. Vztahy existují jen v lidské hlavě, nikoli v reálu. Celá teologie je protirozumová, je potřeba jí věřit a nesnažit se ji pochopit. Teologické důkazy nejsou možné. Tím pádem neexistuje žádný vztah mezi teologií a filozofií. = základ k novodobému filozof. myšlení.
Německá mystika
vzniká ve 14. stol., jde o vrchol středověké mystiky. Spojuje tradice tomismu, je ovlivněna i františkánskou školou a duchovním hnutím Devotio moderna (nová zbožnost). Jde o niterné zakoušení Boha, sjednocení s Božstvím.
Mistr Eckhart (1260-1328)
studoval scholastiku, Aristotela, psal latinsky a německy, byl dominikánem. Pro svou osobitou nauku se dostal do konfliktu s církví. napsal např. "Německá kázání"
Nevypracoval žádný filozofický systém, nevěnuje se všemu, ale pouze dvěma tématům: Bohu a duši. Integroval novoplatonismus (Plotina), Dionýsia Areopagitu, Augustina, Aristotela i tomismus.
Názory:
O Boží dobrotě nelze mluvit, protože je větší, než ji může člověk popsat. Cokoli chce člověk o Bohu říci neplatí, protože Bůh je víc. Teologie = především negativní výpovědi.
Duše je vytvořena podle obrazu Boha, je také trojjediná - má tři duševní síly, kterým přiřazuje tři ctnosti - víru, naději a lásku. V duši stojí nad těmito třemi silami jiskérka Božství, která duši obrací neustále k Bohu a spojuje ji s Bohem.
Člověk má "vystoupit ze sebe" a "splynout s Bohem" - mystické poznání, lze ho dosáhnout už v životě.
Mezi jeho žáky patří Johannes Tauler (1300-1361) a Heinrich Suso (1300-1365), později na ně navázal Tomáš Kempenský "Čtyřmi knihami o následování Krista".