3.ročník

Taoismus

Zakladatelem taoismu je Lao-c' (Protože v Číně až do 20. století neexistoval výraz pro filosofii (používaly se výrazy jako učení, škola, nebo cesta), natož filosofa, bývá pro označení filosofů používáno přípony c\', znamenající v původním smyslu Mistr.) - Starý Mistr ("Vědět, že nevím, je nade vše.").

Cílem je splynutí s přírodou, harmonie.

Ve své knize Tao-te-t'ing pojednává o Tao (cesta, smysl, neuchopitelný prazáklad světa a řád kosmu, spočívající v teorii, že člověk se řídí podle země, země podle nebes a nebesa podle Tao).

Symbolem Číny je drak, znázorňující energii, sílu, vzmach, ovšem tyto vlastnosti jsou vnitřní, skryté. Lao-c': "Kdo se povyšuje, bude ponížen."

V taoismu nacházíme množství paralel s křesťanstvím (víra v dobro, nenásilí, nejvyšší hodnotou je prostota).

Etika taoismu je asketická, zdůrazňuje harmonizaci člověka k sobě samému, k druhým a k přírodě ("K dobrým se chovej dobře, ke zlým se chovej rovněž dobře.").

Konfucianismus

-   je čínský filosofický směr, který se původně vyvinul z učení čínského mudrce Konfucia. Je to ucelený systém morálky, socialních, politických a náboženských myšlenek, které měly markantní význam na vývoj čínské civilizace ještě do 21. století.

Základní rysy

Konfucianismus chápe „tao“ (cestu) jako cestu člověka a společnosti. Zdůrazňuje tedy lidské jednání, které ovšem nesmí být v rozporu s vůlí nejvyššího božstva (Nebes). Do popředí staví rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřazenost řádu. Vytváří model společnosti založené na vzoru patriarchální rodiny.

Konfucius se nepovažoval za nijak originálního myslitele. Vycházel z odkazu minulosti, kterou považoval za zlatý věk. Snažil se tvurčím způsobem předávat moudrost minulosti a ze studia čínské tradice sestavil učení ovlivňující Čínu po tisíciletí až do současnosti. Učil morálnímu kodexu založenému na etice, humanitě a lásce. „Nečin lidem to, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Základem konfucianismu byla vždy idea, že lidé mají žít v harmonii jeden s druhým a s přírodou. K dosažení těchto cílů doporučoval mudrc systém mezilidských vztahů a dobré vlády.

Učil své žáky urozenosti a věřil, že pomocí výchovy jí muže dosáhnout kdokoliv. Podle jeho filozofie byl urozený muž takový, který ovládal pět dovedností : vybrané chování, ušlechtilost, dobrou vůli, píli a laskavost.Muž by měl tyto své kvality využít pro řízení státu. Pro Konfucia představovala služba ve státní správě nejvyšší poslání, protože dobrá vláda mohla přinést blaho všem lidem.

Rodina

Konfucius se rovněž zabýval otázkami rodiny, která byla v Číně považována za primární společenskou jednotku. Rodina byla přirozeným prostředím pro morální výchovu a mostem mezi jednotlivci a společností. Zdůrazňoval povinnosti a práva každého člena rodiny a věřil, že se všichni budou chovat v souladu se svými úlohami.Podle Konfucia se tři z pěti základních mezilidských vztahů, které sám definoval, odehrávají uvnitř rodiny, jsou to vztahy mezi otcem a synem, manželem a manželkou a starším a mladším bratrem. Konfucius vidí rodinu jako patriarchální společenství – nezahrnul do svého rozdělení mezilidských vztahů vztah mezi matkou a dcerou nebo starší a mladší sestrou. Zbylé dva vztahy jsou mezi přítelem a přítelem a panovníkem a poddaným. Nejsilnější z uvedených vztahů byl vztah otce a syna. Syn projevoval otci daleko větší úctu a poslušnost, než bylo vyžadováno v evropských kulturách. Jako dospělý byl povinen ctít otce nejvyšší možnou měrou i po jeho smrti a byl odpovědný za přinášení obětí otcovu duchu. Tato povinnost, známá jako synovská oddanost, v čínské kultuře hluboce zakořenila. Od otce se na druhou stranu očekávalo, že materiálně zabezpečí svou rodinu. Podobně jako otci musely čínské děti projevovat úctu i matce. Síla rodičovské autority se projevila při sjednávání sňatku – šlo o rozhodnutí, ve kterém děti neměly žádné slovo.

Konfucius zdůrazňoval hierarchii mezilidských vztahů, kterou vytvořil. Jen jediný ze všech pěti byl rovnocenný – vztah mezi přáteli. Věk hrál také svou roli, mladší bratři byli podřízeni starším, podobně jako manželka manželovi. Možná bychom dnes nazvali tuto podřízenost „sexistickou“, ale v Číně byly ženy tradičně v podřízeném postavení vůči mužům. V dětství musela dívka poslouchat otce. Po svatbě se stala součástí rodiny manžela a očekávalo se, že bude sloužit jak jemu, tak jeho rodičům. Jedině když se oženil její syn, získala žena moc nad druhou osobou, a sice nad svou snachou. Spokojenost nebo nespokojenost s tímto stavem věcí byla vedlejší. Čínská společnost byla takto uspořádána a každý to chápal.

Je konfucianismus náboženství?

Někteří historikové tvrdí, že konfucianismus není v žádném prípadě náboženství. Charakterizují ho jako systém etických hodnot, jako formu čínského humanismu. Sám Konfucius se jen málokdy zmínil o náboženských tématech. Když se ho ptali na duchy, odpověděl: „Jak můžeš sloužit duchům, když dosud neumíš sloužit lidem?“ Pravou podstatu konfucianismu musíme hledat v odlišném pohledu Čínanů na náboženství. Konfuciánci vidí náboženství jako způsob vzdělávání. Čínské slovo tiao má ve skutečnosti dva významy – náboženství a vzdělávání. Pro konfuciánce bylo nejduležitejší funkcí náboženství vštípit lidem morální hodnoty.

V konfucianismu nenajdeme žádné kněze ani sekty, dokonce ani žádná kréda, kterými by se mohli jeho stoupenci řídit. Nekonají se veřejné obřady a neexistuje ani osobní vztah k bohu. Konfucianismus nemá žádné slovo odpovídající bohu ani svaté písmo. Nemá žádnou náboženskou strukturu.

To ovšem neznamená, že by se nezajímal o duchovní život. Ačkoli Konfucius věřil, že by se měl človek o svůj osud zasloužit sám a nespoléhat na pomoc božstev, přijal mnoho rysů starověkého čínského náboženství. Obhajoval názor, že při obětování božstvům měl člověk věřit v jejich existenci. Modlil se k Nebesům a propagoval starověké rituály. Přijal tradiční čínský řád vesmíru, považoval Nebesa za nejvyšší sílu a podporoval uctívání předků, jeden z důležitých prvků tradičního čínského náboženství. Během staletí byly po celé zemi vybudovány chrámy zasvěcené Konfuciovi, v nichž se prinášely oběti sochám mudrce nebo tabulkám s jeho jménem. Šlo spíše o projev úcty než zbožnosti. Ve 20. století ztratil konfucianismus své výjimečné postavení. Poslední císař byl v roce 1911 zbaven trůnu a Čína se pustila do procesu modernizace. Avšak tradiční konfuciánské hodnoty zůstaly silně zakočeněné v životech lidí a novodobí čínští myslitelé a političtí vůdci stáli před problémem, jak je přizpůsobit modernímu státu. MaoCe-tung, vůdce čínských komunistů, začal hned po svém vítězství v roce 1949 usilovat o jeho likvidaci.

Konfucianismus

Konfucius, mladší vrstevník Starého Mistra se narodil r. 551 ve státečku Lu. Žil obklopen svými žáky. Zachovaly se nám rozhovory Mistra (ale ne vždy autentické, především o etice). Konfucianismus je výrazně společenský, městský, politicky státotvorný, celek je důležitější než část, prospěch státu je nadřazen egoismu jedince.

Konfucius doporučoval život ve shodě s tradicí, budování a udržování Řádu. Není divu, že se konfucianismus stal oficiální ideologií čínského císařství, i vůdce komunistů Mao Ce Tung doporučoval studium Konfuciových spisů.

Přetrval v Číně spolu s taoismem dodnes, a to jak v původní podobě, tak po promísení s lidovými náboženskými představami a magickými prvky v podobě různých, mnohdy barvitých náboženských kultů.

Konfucius je zakladatel konfucianismu. Jeho jméno je polatinštěné, původně zní Kchung-fu-c´ („Mistr Kchung“).

Jeho otec patřil k nižší vojenské šlechtě. Jeho vzdělání a začátky byly skromné. Měl rád rituály a hudbu, ale to mu nevyneslo žádnou veřejnou funkci. Až v 50-ti letech se stal úředníkem, ale po roce své místo opustil. Tato situace se opakovala ještě v několika jiných státech. Nakonec se vrátil do svého rodiště, kde vykonával nevýznamné veřejné zaměstnání a věnoval se vyučování malé skupiny chudých žáků, které se snažil přeměnit v žen – dokonalé lidské bytosti. Modelem, který by mohl být použit pro představu vlastností žen by mohl být gentleman (džentlemen), který vyniká vnější korektností ve všech životních okolnostech, od nejběžnějších po nejneočekávanější. Tím, co zajišťuje věcem jejich vlastní charakter (li), společenským situacím jejich kontinuitu a člověku jeho postavení v celku společnosti, je rituál.

Konfuciánská morálka, která se stala základem čínské říše až do roku 1911, nebyla morálka aristokratickou, ale buržoazní. Neupevňovala privilegia původu, ale dávala přednost vzdělání a vnějšímu chování; nezdůrazňovala nadšení vojáka, ale trpělivost úředníka.

Konfucianismus není náboženství v pravém slova smyslu. Jeho posláním je demytologizovat čínské náboženské představy: nadpřirozené bytosti se mění ve ctnosti, nebe přestává být bohem, ale zůstává principem, který zajišťuje řád atd. v jistém smyslu se konfuciánská kritika tradičního náboženství podobá kritice Buddhově, ale oproti ní se nezabývá „spásou“ jedince, z toho jednoduchého důvodu, že ve společenském životě není nic, co b bylo třeba zachránit, a tedy nidko, koho by bylo třeba spasit. Výrok „Když nejsme schopni sloužit lidem, jak můžeme sloužit duchovním bytostem?“ znamená, že je třeba zanechat hledání neviditelné skutečnosti. „Jestliže neznáš život, jak poznáš smrt?“ Konfucianismus nemá kněze. Vykonavateli rituálu jsou žu, vzdělaní úředníci. Jeho kosmologie je primitivní a převzatá z taoismu.

Hlavní zájmem Konfucia bylo nalézt střední cestu (tao) v lidské společnosti a činnostech jednotlivce, cestu, která by zajišťovala rovnováhu mezi vůlí země a vůlí nebe. Toto „nebe“ není božstvem, ale všudypřítomným univerzálním principem, skrytým a neurčitým.

Konfucián vskutku nemá negativní pojetí světa jako buddhista nebo křesťan; nechápe jako taoista nesmrtelnost jako něco, co lze získat individuálně, ale jako cíl již dosažený přirozeným sledem pokolení; nemá přímý, někdy problematický a bolestný, vztah k Bohu jako Žid a nechvěje se před nebesy jako muslim před Alláhem. Konfucianismus neurčuje člověku žádný jiný cíl než zdokonalit své lidství (žen) plněním svých povinností podle toho, co je vhodné a správné (li): otec má být otcem a syn má být synem.

Lidská společnost má být řízena skrze vzdělávací hnutí, které přichází shora a které odpovídá otcovské lásce ( k synovi), a skrze hnutí úcty, které přichází zdola a rovná se synovské lásce, jediné konfuciánské povinnosti. Jediným určením hříchu je nedodržení pravidla úcty (ke své rodině, svému nadřízenému, své vlasti, svému císaři atd.). tato ideologie snadno degeneruje ve slepou poslušnost vůči zájmům totalitního státu.

Nejprve se šířil v Koreji, v 3. století pronikl do Japonska, v 7. století se zde uchytil, brzo na to se zhroutil. Kombinoval se tam se zen-buddhismem, v jehož stínu zůstal. Počátkem 20. století se změnil v ideologii japonských vojenských výbojů a plnil tuto roli po celou 2. světovou válku.

Šintoismus

- až do konce druhé světové války japonským státním náboženstvím. Patří mezi animistická náboženství a ve své podstatě to není náboženství pravém slova smyslu, jde spíše o obrovský komplex náboženských představ, zvyků a praktik. V šintoismu se uctívají božstva kami. Každá věc přírody může mít své kami, např. hory, řeky, stromy, vítr, ale i Slunce (Amaterasu) ap.

- Výraz Šintó se v japonštině zapisuje pomocí dvou znaků (kandži): šin znamená bůh nebo duch (znak se může číst i jako „kami“) a tó znamená „cesta“ ve filozofickém smyslu slova (stejný znak se používá pro čínské slovo Tao). Z tohoto důvodu se šintoismus někdy také označuje jako „cesta bohů“.

- Šintoismus je jediné náboženství, které vzniklo na japonské půdě. Zatímco jeho oficiální podoba vznikala v závislosti na politických systémech, je lidový kult spíš než náboženstvím výrazem nejvnitřnějšího cítění japonského člověka. Šintoistický způsob myšlení a víra hodně ovlivňuje i dnešní moderní Japonce. Nepatří k tzv. velkým náboženstvím světa, jako křesťanství, islám nebo buddhismus, nemá žádná posvátná písma, zakladatele ani přesně vymezený systém příkazů, která by věřící měli dodržovat. Šintoismus je orientován na radostné stránky života a vyznává vděčnost přírodě za její dary a téměř vůbec se nezabývá smrtí.

Literární prameny

Šintoismus nemá žádnou ucelenou teologii ani posvátná písma, takže písemné záznamy šintoistických tradic i mýtů byly vytvořeny až po zavedení buddhismu. Nejdůležitější písemné prameny jsou:

-          Kodžiki – kronika sepsaná okolo r. 712 n.l. obsahuje legendy o vzniku světa, japonského státu, zvířat a císařské rodiny a lidí.

-          Jengišiki – sbírka náboženských a státních kultovních rituálů, modliteb a liturgických textů. Sepsaná cca 927 n.l. Její texty jsou však pokládány za velice staré.

Svatyně

Šintoistické svatyně a posvátná místa jsou důžitá i pro dnešní Japonce. Ve starých dobách byly přinášeny oběti k posvátným stromům života. Některá tato místa se zachovala a jsou pokládána za mnohem posvátnější než jakákoli svatyně. Existují tisíce svatyní roztroušených po celém japonsku. Výstup na Fudži nebo návštěva vodopádu Nači jsou ale také považovány za akt uctívání. Nejposvátnější svatyní je Ise-džingu. Moderní svatyně mají různé tvary a velikosti – od maličkých džindžami na střechách výškových budov až po obrovské komplexy (významná svatyně Heian v Kjótu). Na svatyních není podstatný vzhled, barva ani velikost. Při vchodu do svatyně se musí každý rituálně omýt. Věřící odevzdá malou peněžní oběť, zazvoní na zvonek nebo tleskne (aby upoutal pozornost kami), sepne ruce a mlčky požádá kami o laskavost. Nakonec vyznavač znovu tleskne (ukončí modlitbu). Hlavní místo svatyně je oltář, kde kami dočasně sídlí. Kněží mají rituální funkci, jsou ve velké vážnosti a slouží často jako rádci v praktických záležitostech. Jejich pracovní náplní je udržování dobrých vztahů mezi kami a lidmi. V minulosti byl nejvyšším veleknězem císař. Kněžské funkce často byly (a jsou dodnes) přístupné ženám. Doma má každá tradiční rodina miniaturní svatyni zvanou kamidana (jap. polička bohů). Ta obsahuje jména předků rodiny, kteří jsou zde uctívání jako kami. Tradicí je, že nejstarší žena v rodině pokládá každé ráno před kamidanu trochu jídla.

Historie

- Kořeny šintoismu leží hluboko v japonské historii. Nejstarší japonská kultura Džómon (7500-300 př.n.l.) uctívala hlavně ženské figuríny s výraznými mateřskými atributy. V kultuře Jajoi (300 př.n.l. - 300 n.l.) se poprvé objevují šintoistické rysy (např. víra v kami).

- V období Kofun (obdobi mohyl) 300-550 n.l. se objevuje archaický šintoismus. Hlavní důraz kladl na božské předky jednotlivých klanů a s rostoucím významem klanu Jamato rostl význam i jeho bohyně Amaterasu.

- 12.-19. stol. – období panování šógunů a šintoismus byl posunut spíše do symbolické role. Na šintoismus také působil buddhismus a konfucianismus. Buddhistické zásady se uplatňují v názorech na posmrtný život a konfucianismus ovlivnil hlavně japonskou etiku a etiketu. Roku 1868 se vrátila moc císaři a 1871 byl šintoismus ustanoven státním náboženstvím. Státní šintoismus sloužil k probouzení japonského nacionalismu a loajality k císaři. Existovalo i speciální ministerstvo šintoismu, které jej mělo očistit od cizích vlivů. Slovo šintoismus pochází právě z tohoto období. Státní šintoismus skončil s 2. světovou válkou, císař odvolává veškeré nároky na božství. Dokonce i ústava zakazuje ovlivňování náboženských záležitostí. Šintoismus se stal znovu volně organizovaným náboženstvím soustředěným na lokalismus. Toto náboženství je v Japonsku stále velice oblíbené.